Než „zakokrhal Kohout“

aneb Z historie vysokovské kultury

Kdybychom měli hledat počátky Vysokovského kohouta, museli bychom se vrátit nejen do začátku filmování, ale hodně nazpátek do minulosti, kdy nositelem kultury na vesnici byly často místní vzdělávací spolky. V našem případě tedy do roku 1892, kdy nacházíme zmínku o Vzdělávací a podpůrné jednotě národně sociálního dělnictva Svatopluk Čech, jejímž účelem bylo vzájemné vzdělávání a podporování členů v případě nemoci. Prostředky k dosažení tohoto cíle byly např. přednášky, založení knihovny a čítárny, pořádání ušlechtilých zábav, výletů, zpěvu, společných poučných vycházek a také divadelních představení. Jednací řečí byla výhradně čeština a jednou z povinností každého člena „národně sociální české snahy podporovati“.

Další zprávy o činnosti tohoto spolku nemáme, ale je docela možné, že byl jakýmsi předchůdcem spolku Korunového, založeného roku 1905, zřejmě na popud tehdejšího řídícího učitele Smetany. Účelem spolku bylo „zaopatřovati zdarma chudým školním dítkám učebnice, školní potřeby, poskytovati jim v zimě teplého mléka nebo polévky a starat se o další vzdělání mládeže škole odrostlé“. Prostředky k tomu měly být získávány mimo jiné divadelní činností, která v pozdějších letech převládla. Ze vzpomínek se dozvídáme o zkouškách po domech, o tom, jak se svítilo karbidem nebo petrolejovými lampami, které stály v řadě na kraji jeviště, jak hercům často posloužil šatník pana učitele a jeho rodiny. V předválečných programech čteme názvy jako Paličova dcera, Paní Marjánka matka pluku, Prodaná nevěsta, Vojnarka, Lucerna. Za rok nastudovali ochotníci až 9 divadelních her. Korunový spolek uspořádal v roce 1921 slavnost na počest 70. narozenin Aloise Jiráska a z výtěžku věnoval 100 korun na stavbu Jiráskovy chaty na Dobrošově.

Ale protože měl Vysokov odjakživa dva konce – Hořejšák a Dolejšák, došlo na Silvestra 1919 k roztržce mezi členy, a tak na začátku 20. let minulého století působí vedle sebe v jedné vesnici dva ochotnické spolky. Pro nový spolek Vrchlický měla velký význam žena tehdejšího řídíciho učitele Běla Reichlová. Za jejího režírování se hrála např. Maryša nebo Její pastorkyňa. Reichlová pořádala také kurzy vaření, vedla tance a zpěvy na šibřinkách, radila ke kostýmům. Kromě divadel byly pořádány i plesy (např. Zástěrkový – s dámskou volenkou nebo Kuřácký).

Velký rozvoj divadelní činnosti zaznamenáváme na začátku 40. let, snad i proto, že na rozdíl od ostatních společenských zábav právě divadlo zakázáno nebylo. Těsně po válce dochází k útlumu. V roce 1949 jsou oba spolky sloučeny, 1951 zrušeny.

Divadlo ve zmenšené formě přetrvalo ve společenských večírcích s programem nebo kabaretních vystoupeních na začátku tanečních zábav, které se staly jakýmsi pojítkem mezi klasickým divadlem známým hlavně z předválečné a válečné doby a estrádami ve 2. polovině 50. let, jejichž autorem i tvůrcem byl Jaroslav Cita z Vysokova.

Inspirací k jeho první estrádě se stal program Jaroslavské zábavy v r. 1956 (ve Vysokově v té době bydlelo 27 Jaroslavů a všichni byli pozváni). Uskutečnila se o rok později s názvem Vzhůru plavci na palubu a byl to vlastně tříhodinový program se soutěžemi. Úspěch byl obrovský, do sálu se vtěsnalo 350 lidí, dalších 100 muselo odejít. Tradice estrád zůstala zachována i v dalších letech a hrálo se pro dospělé i pro děti. Každá estráda tvořila veselé pásmo skládající se z různých scének, písní, vtipů, veršů a soutěží tvořících jednolitý celek, v němž byla vždy skryta nějaká hlubší myšlenka nebo reakce na aktuální téma. Tato moderní představení, která předběhla dobu televizních programů, bořila ustálenou propast mezi jevištěm a hledištěm, kombinovala herce s loutkami a maňásky a v roce 1962 poprvé použila do estrády filmové záběry. A to už byl skutečný počátek Vysokovského kohouta.

Skončily estrády, které byly dominantou kulturní činnosti 2. poloviny 50. a začátku 60. let. Jejich soutěžní programy se staly vzorem a pokračováním při společenských večírcích Vysokovského kohouta od konce 60. let do současnosti.

Mít vlastní kameru na začátku 60. let nebylo tak samozřejmé, ale Vysokov byl výjimkou. 7 filmařů, později sdružených kolem Jaroslava City, zapůjčilo na žádost osvětové besedy vlastní filmy k veřejnému promítání. A to byl už jen krůček k první okresní soutěžní přehlídce, která byla v roce 1964 na žádost tehdejšího předsedy OB Zdeňka Majera poprvé uspořádána na vesnici. Právě zde vznikl název dnešního festivalu. Za vysokovskou hospodou padla ta památná věta Jaroslav Křešničky, tehdejšího zaměstnance hradeckého rozhlasu, který zde po marné snaze vyhnat kokrhajícího kohouta, domáhajícího se vstupu do natáčeného rozhovoru, pronesl: „Možná se tu jednou bude soutěžit o zlatého vysokovského kohouta. Tisk mluvil o „vysokovském Barrandově“, jméno Jaroslava City bylo brzy známo na prestižních soutěžích v kraji i republice a jeho filmy i některých dalších Vysokováků začaly sklízet ceny.

A pak přišel rok 1967! Vysokov se stal dějištěm 1. celostátní přehlídky vesnických filmových amatérů. Prověřil kvality pořadatelů a ukázal, že pro partu nadšených lidí, ve většině případů zocelených již v době estrádní činnosti, není problém vypořádat se s případnými překážkami.

Rok 1968 zasáhl i zde. Teprve v roce 1969 se koná 2. ročník, kde už soutěží nejen vesničtí autoři, ale také autoři z měst se zemědělskou tematikou. Ze 34 soutěžních filmů zvítězil opět vysokovský Jaroslav Cita. A pak už každý další rok vítá Vysokov hosty dalšího ročníku Vysokovského kohouta. Od 4. ročníku jsou filmy rozděleny do dvou kategorií – vesničtí autoři a filmy se zemědělskou tematikou. Na 6. ročníku je kategorie se zemědělskou tematikou rozšířena o vesnickou a na 13. ročníku v roce 1980 ještě o tematiku přírodní. V 1. polovině 70. let se podílely barevné filmy třetinou až polovinou, od r. 1975 začínají převládat a od 80. let je černobílý film spíše výjimkou. Od roku 1991 se film formátu 16 mm objevuje jen ojediněle, ale začínáme se stále více setkávat s videofilmy VHS. Ve stejném roce je vyčleněna 3. kategorie – filmy animované. Od roku 1992 navštívila Vysokovského kohouta v pátečním programu řada významných osobností kulturního života. Tuto sérii započal kabaretní umělec a herec Jára Kohout, od jehož návštěvy je každoročně udělována cena Járy Kohouta nejlepšímu humornému filmu. V dalších letech se vystřídali – komik Jaroslav Štercl, herečka Magda Vašáryová, dnešní velvyslankyně Slovenska v Polsku, ředitel Bonton filmu Jiří Střecha, režisér Antonín Moskalyk, zpěváci Wabi Daněk a Miloš Dvořáček.

Také sobotní večírky byly nedílnou součástí festivalu a ne nadarmo se říkalo, že právě on dělá tu zvláštní vysokovskou atmosféru, takže na něm roztaje leckterý „suchar“. Duchovním otcem i organizátorem byl Jaroslav Cita, který předal tuto čestnou funkci v roce 1981 manželům Hrnčířovým a ti spolu se svými pomocníky organizovali sobotní zábavu, každý rok netrpělivě očekávanou filmaři i Vysokováky, až do roku 2003.

Vlastní filmařská činnost také nezůstala Vysokovákům cizí. Snad ani nebyly ročníky, kde by nebyl soutěžící autor z Vysokova. Jaroslav Cita, Josef Nývlt,Petr Rousek, Stanislav Bohadlo, Martin Bohadlo – získávali ceny nejen na Vysokovském kohoutu, ale i na dalších republikových nebo i mezinárodních soutěžích. Osvětová beseda vlastnila jednu z prvních videokamer a filmové studio se střižnou jim mohlo závidět leckteré město.

Vysokovský kohout zasáhl a stále zasahuje do života nejen pořadatelů, ale celé vesnice. Během desítek let si vybudoval povědomí u filmařů celé republiky, získal si nejen jejich pozornost, ale pro mnohé se stal jakousi filmařskou Mekkou, kterou s radostí navštěvuje a kam se rád vrací. Kohout proslavil Vysokov, a tak není divu, že nalezl své místo i na obecní znaku.

Helena Bohadlová